Smíření
Milí čtenáři benediktích stránek, už dřív, před večerem smíření v září, jsem našel článek na téma smíření a odpuštění, které je s velikonocemi velmi spjato. Dílo a poslání Ježíše Krista je dílem vyplývajícím z jeho jména. Jméno Ježíš znamená, že Bůh zachraňuje. To se ve Starém zákoně především ukazuje na vyvedení z Egypta a jakoukoli záchranou před nepřáteli. Když v Matoušově evangeliu čteme o narození Krista, Josefovi je ve snu řečeno: „...Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ Mt 1,23. Evangelista Matouš tedy vykládá Ježíšovo jméno jako jméno vysvoboditele a vysvobození se týká hříchů. Zásadní smysl Ježíšova díla a jeho vtělení, utrpení, smrti a vzkříšení je v odpuštění našich hříchů. V L‘Arche Benediktus jsme si to v postní době zdůrazňovali kající bohoslužbou, při které jsme četli z Bible místa odkazující na odpuštění. Křest vodou naznačuje omytí vin a jejich odpuštění, a následná zpověď – svátost smíření znamená obnovu křtu.
Velikonoce se křtem zásadně souvisí, je to nejlepší doba pro křest, a ti, kdo už pokřtěni byli, obnovují křestní slib a jsou pokropeni vodou na připomenutí vlastního křtu. Velikonoční doba bude trvat docela dlouho, až do slavnosti Seslání Ducha svatého, které se letos bude slavit 23. května. Je to doba zvláště vhodná pro obdržení i darování odpuštění.
Z následujícího příběhu vyzařuje právě hloubka odpuštění a smíření, ale také význam písně a duchovní hudby. I v té jsme v současné době omezeni kvůli hygienickým nařízením. Učíme se tedy více naslouchat a doufejme, že brzy se bude moci náš zpěv a hudba opět rozeznít.
Radostné slavení velikonoc a celé velikonoční doby vám přeje
Jindřich Kotvrda
Nebeský dar
Krátce po začátku století, Japonsko napadlo, porobilo a obsadilo Koreu. Japonsko bylo jejich zvláště bezohledným porobitelem. Ovládli Korejce brutalitou, která přemohla i nejsilnější žaludky. Jejich zločiny proti ženám a dětem byly nelidské. Mnoho Korejců žije dnes s fyzickými i emočními jizvami z Japonské okupace.
Skupinou vyčleněnou k soustředěnému útlaku byli křesťané. Když Japonská armáda přemohla Koreu, jednou z prvních věcí, kterou udělali, bylo uzavření evangelikálních kostelů a vypovězení většiny zahraničních misionářů. Vždy mne fascinovalo, jak se málo lidé poučí z historie. Národy porobitelů měly vždy pocit, že umlčení církví umlčí křesťanství. Nefungovalo to ani v Římě, kde byla církev ustanovena, a nefungovalo to od té doby nikde. A přece si Japonci mysleli, že zaznamenají úspěch.
Porobitelé začali odmítáním povolení církvím se setkávat, a vězněním mnohých klíčových mluvčí křesťanů. Útlak se zintenzívnil, když Japonská vojska zvýšila svoji přítomnost v jižním Pacifiku. Země „Vycházejícího slunce“ rozšířila svůj vliv skrze vládu divoké brutality. Srdce utlačovaných zaplavila úzkost – a v jejich duších zažehla hlubokou nenávist.
Jeden pastor opakovaně u místní policie žádal policejního šéfa o povolení k bohoslužebnému shromáždění. Jeho obtěžování nakonec došlo sluchu a policejní šéf nabídl otevření jeho kostela… na jedno shromáždění. Slovo se rychle rozšířilo od úst k ústům. Oddaní křesťané hladovějící po příležitosti k neomezované bohoslužbě rychle vytvořili plány. Dlouho před svítáním v onu slíbenou neděli přišly korejské rodiny z širokého okolí do kostela. Prošli kolem zírajících očí svých japonských věznitelů, ale nic jim neukradlo jejich radost. Když za sebou zavřeli dveře, nechali venku také svoje starosti o věznitele a uvnitř uzavřeli planoucího ducha dychtivého oslavovat svého Pána.
Korejská církev měla vždy pověst církve zpěvné. Jejich hlasy nemohly být uvězněny uvnitř malé dřevěné svatyně. Píseň za písní zněla skrze otevřená okna do jasného nedělního rána. Hrstce sedláků poslouchajících poblíže se poslední dvě písně, které toto shromáždění zpívalo, zdály opožděné v čase. Během sloky „Blíž k Tobě, Bože můj“ venku čekající důstojník japonské policie vydal rozkazy. Lidé vzadu kostela je mohli slyšet, když barikádovali dveře. Než ucítili kouř, nikdo ovšem nevěděl, že je kostel poléván petrolejem. Vysušená dřevěná kostra malého kostela vzplála rychle. Kouř zaplňoval kostru kostela, zatímco jazyky ohně začaly olizovat základní desku na vnitřních zdech. Hned přišel rychlý pohyb směrem k oknům. Momentální naděje se však proměnila v hrůzu, když muži vylézající z oken padali zpět dovnitř --- jejich těla rozervaná sprškou kulek.
Dobrý pastor věděl, že tohle je konec. S klidem vycházejícím z důvěry vedl svoje shromáždění do hymnu, jehož slova posloužila jako důstojné rozloučení se zemí a laskavý pozdrav nebi. Prvních pár slov obsahovalo veškeré pohnutky, které vystrašení účastníci bohoslužeb potřebovali. S kouřem pálícím v očích se okamžitě připojili jako jeden, aby vyzpívali svoji naději a zanechali svůj odkaz. Jejich píseň se stala serenádou ustrašeným a bezmocným svědkům venku. Jejich píseň hýbala srdcem krutých mužů dohlížejících na toto ohnivé vraždění nevinných.
Hle! Copak můj Spasitel nekrvácel?
A cožpak můj vládce nezemřel?
Cožpak by oddal svoji posvátnou hlavu
takovému ubožákovi, jakým jsem já?
Právě před zhroucením střechy zpívali poslední verš, a jejich slova se stala věčným svědectvím jejich víry.
Kapky zármutku však nikdy neodplatí
dluh lásky, který mám
dluh lásky, kterou dlužím:
Zde, Pane, rozdávám sám sebe
To je vše, co mohu udělat!
U kříže, u kříže
Kde jsem poprvé spatřil světlo,
a břemeno se z mého srdce odvalilo …
Tam jsem vírou dostal zrak,
A nyní jsem šťastný celý den.
Proudy hudby a dětského nářku se ztrácely ve hřmění plamenů. Prvky, které kdysi tvořily kosti a maso se mísily s kouřem a ztrácely se ve vzduchu. Těla, která byla kdysi hostila život se mísila s ohořelými sutinami budovy, která kdysi hostila církev. Avšak duše odcházející ve zpěvu dokončovaly svůj chór v Božím trůnním sále. Odklízení zuhelnatělých zbytků bylo snadným dílem. Vymazání nenávisti bylo však záležitostí na desetiletí. Pro některé příbuzné obětí bylo toto krveprolití příliš moc. Zlo kleslo do nové prohlubně, a zdálo se, že neexistuje způsob jak zastavit jejich odpor vůči Japoncům.
V následujících desetiletích se tato hořkost předávala nové generaci. Japonci, přestože byli poraženi, zůstávali nenáviděným nepřítelem. Památník Korejců vybudovaný na místě požáru nejen připomínal lidi, kteří zemřeli, ale také stál jako tichá připomínka jejich bolesti..
Niterný klid? Jak může existovat spolu s hořkostí hlubokou do morku kostí? Jistě, utrpení je součást života. Lidé zraňují druhé lidi. Každý z nás to někdy zakusil. Možná jsi to cítil, že když jsi přišel domů a zjistil/a jsi, že tě tvůj manžel opustil, nebo kdy byla tvoje pověst zničena sérií dobře načasovaných lží, nebo když společník nechal vykrvácet vaši společnost. Zabíjí tě to uvnitř. Hořkost zacvakne přes tvou duši jako železné okovy.
Korejci, pro které bylo příliš těžké odpouštět, se nemohli radovat z „...pokoje překračujícího každé poznání. (Fil 4,1)“ Jejich radost dusila nenávist.
Naděje přišla až v roce 1972. Skupina japonských pastorů cestovala po Koreji a dostali se k památníku. Když si přečetli detaily tragédie a jména duchovních bratří a sester, kteří zahynuli, byli zaplaveni hanbou. Jejich země hřešila, a přestože nikdo z nich se na tom osobně nepodílel (někteří ještě v době tragédie ani nebyli na světě), stejně cítili národní vinu, která se nedala omluvit. Vrátili se do Japonska a zavázali se k nápravě škody. Hned se vylila láska od jejich věřících přátel. Vybrali deset miliónů jenů (25 tisíc dolarů). Peníze byly příslušnými cestami předány a na místě tragédie byl postaven nádherný bílý kostel. Když se konala bohoslužba zasvěcení této nové budovy, delegace z Japonska se připojila k příbuzným a významným hostům.
Přestože byla jejich štědrost přijata a jejich pokusy o vytváření pokoje oceněny, vzpomínky stále existovaly. Nenávist uchovává bolest. Ponechává rány otevřené a zranění čerstvá. Zahořklost Korejců hnisala po desetiletí. Přestože bratři v Kristu, tito Japonci byli potomky bezohledného nepřítele. Byly vysloveny proslovy, připomenuty detaily tragédie, uctěna jména drahých zemřelých. Nastal čas pomalu ukončit bohoslužbu. Kdosi, kdo měl na starosti průběh si myslel, že by ji bylo vhodné zakončit týmiž dvěma písněmi, které se zpívaly, když kostel hořel. Zpěvák zanotoval píseň „Blíž k Tobě, Bože můj.“
Pak, když se hlasy smísily ve známé melodii, se ale stalo cosi pozoruhodného,. Když se vzpomínky na minulost smísily s pravdou písně, začal se odpor rozpouštět. Inspirace, která dodávala naději ubohému sboru návštěvníků kostela v minulé generaci, dodávala naději znovu. Vedoucí zpěvák uzavřel bohoslužbu hymnem „At the Cross (U kříže)“ Obvykle stoičtí Japonci už se nemohli ovládnout. Slzy během písně tryskaly z hloubi nitra a začaly plnit jejich oči. Obraceli se ke svým korejským duchovním příbuzným a prosili je o odpuštění. Střežená, ztvrdlá srdce Korejců se nepoddávala rychle. Avšak láska japonských věřících – nezastrašená desetiletími nenávisti – pronikla do korejských emocí.
U kříže, u kříže
Kde jsem poprvé spatřil světlo,
a břemeno se z mého srdce odvalilo …
Jeden Korejec se obrátil k japonskému bratru. Pak další. A pak se stavidla držící vlnu emoce uvolnily. Korejci se setkávali uprostřed se svými novými japonskými přáteli. Drželi jeden druhého a plakali. Japonské slzy pokání a Korejské slzy odpuštění se smísily, aby vykoupaly místo staré noční můry. Nebe poslalo dar smíření do malého bílého kostela v Koreji.
Tim Kimmel, Little house on the Freeway, p. 56-61 přel. J.K.
