Festival světla

Kudy proniká světlo?

 Federace komunit L’Arche oslavila festival světla a ten letos připadl na pátek 6.10.

Už od roku 1993 první soboty v říjnu jsou pro komunity L’Arche ve světě zvláštním dnem. Během tohoto dne – dne celé rodiny L’Arche komunity slaví svoji sdílenou identitu a poslání a také svoji rozdílnost. Tento den je den světla svící (nebo alespoň poslané fotky), zpěvu a dělení se o jídlo. Kovidová doba přinesla toto slavení do prostoru online na Zoom. Toto virtuální shromáždění nám umožňuje zakoušet radost z toho, že patříme jeden druhému – přes hranice nebo sociální překážky. Tvoříme rodinu. Zamýšlíme se nad svou přítomností v celém světě a ctíme svoje rozdíly i podobnosti, víme, že ony všechny naši rodinu L’Arche obohacují.

 Letos jsem se mohl větší části online setkání zúčastnit.

Oslovilo mě několik svědectví z různých koutů světa L’Arche.

Ve Velké Británii se koná už od roku 1974 festival umění, víry a aktivismu s názvem Greenbelt. V dobách vrcholné slávy se jej účastnilo 20 tisíc lidí. Letos byli pozváni zástupci britské L’Arche na panelovou diskuzi s názvem „Moc, zrada a osvobození: L’Arche po Jeanu Vanierovi.“ Panel se měl přiblížit otázkám: co dělat, když ‚žijící světec‘ použije svoji autoritu k manipulaci a zneužívání lidí?

Národní leader  L’Arche Velká Británie nejprve na tuto diskuzi nechtěl jít, bál se, ale pak se rozhodli a šli, včetně farářky Lucy Winkett, dlouhodobé asistentky L’Arche Hazel Bradley a obhájce lidí s postižením Richarda Keagan-Bulla. Na diskuzi přišlo kolem 700 účastníků festivalu Greenbelt. Členové L’Arche mluvili o svých bolestných a nepříjemných záležitostech zneužití a zmatení, oklamání. Ukázalo se, že vlastně není třeba všechny tyto protivné a negativní pocity skrývat. Lucy, Hazel i Richard si dodali odvahu o tom všem mluvit a zjistili, že po sdílení všeho toho negativního přišlo cosi jako nová energie. Že vlastně z hněvu a truchlení vzchází cosi plnějšího a opravdovějšího, než bylo předtím, protože sdílená pravda osvobozuje (srv. Jan 8,32). Je tedy třeba obtížný příběh sdílet.                                                         

 Hazel také představila ukrajinskou dívku Julii Kurilyak, kterou vídáme a slýcháme na Zoomové modlitbě s L’Arche za mír na Ukrajině, jak pronáší modlitby. Julie je umělkyně. Maluje krásné obrazy.

 Lidé z africké komunity mluvili o obtížích svého života a o tom, že se nemohlo kvůli terorismu volně cestovat, jak byli předtím zvyklí. Radovali se však i tak ze vzájemného přátelství

 Na 5 minut se účastníci festivalu světla rozdělili do malých skupin, kde mohli lépe pozdravit alespoň některé svoje kolegy.

 A nakonec se společně sdílel a hrál příběh o dvou nádobách, ve kterých selka nosila na svá pole vodu… (viz. obrázek) Tento příběh potom zněl kyberprostorem v různých jazycích, s jednotnými obrázky a komunity jej ztvárňovaly tak, jak uměly. Znovu jsme tak zažili tu starou známou pravdu, že naše „praskliny“ se mohou stávat zdrojem života, krásy a světla.

 Jindřich Kotvrda, pastorační služebník L’Arche Benediktus