Duchovní ústraní „Naplno lidský, naplno živý“

Před časem jsme s komunitou opět prožívali duchovní ústraní (retreat). Tématem byl život naplno. Boží slávou jsou muži a ženy žijící naplno, napsal mučedník rané církve sv. Irenej. Ústraní proběhlo přes internet (online). Zahrnovalo 6 přednášek člena L’Arche George Durnera, který už je 45 let členem L’Arche, vedl její komunity ve Francii a Kanadě, byl národním ředitelem ve Francii a na středním východě, v mezinárodním měřítku byl zodpovědným za formaci. Témata přednášek ústraní se týkala jednotlivých prvků vedoucích k plnému životu: výstup na horu, uvědomění, přítomnost, úžas, skutečnost, vztahy, odevzdání se. Opět George svoje přednášky naplňoval příběhy ze života. Poslední přednáška se pak týkala vánočního příběhu o Artabanovi.

George měl již z dřívějších obnov dobře propracovanou i metodu modlitby a reflexe jako přípravy na setkání v malých online skupinkách. V prvním kole sdílení skupinky měl každý člověk příležitost promluvit o tom, co je plodem jeho přemýšlení a modlitby nad položenými otázkami.

Ve druhém kole se mělo vyjadřovat to, co každý slyšel od druhých v kole prvním. Co se mne dotklo v tom, co sdíleli ostatní?

Jakého nového porozumění se mi dostalo? Jak se cítím poté, co jsem druhým naslouchal? Pak ve třetím kole měla zaznít modlitba díkůvzdání za obdarování během sdílení předchozích dvou kol.

V přípravě na první setkání skupinky sdílení byla jasně vyjádřena prosba účastníka o milost být si více vědom Boží touhy po tom, abych svůj život prožíval plněji. Abych si byl více vědom Boží touhy po mém nesení mnohého ovoce.

Otázky, které jsme si měli klást:

Kdy jsem zakusil silný moment radosti, kdy jsem žil naplno? Popiš takovouto zkušenost. Jaké pocity se vynořují, když si to připomínáš? Co v tvém životě znamená „přinášet mnoho ovoce“?

Konverzace s Pánem měla vyjadřovat vděčnost za to, že se mnou v mém životě byl. Co mi chce Pán říci k tomu, co dnes prožívám?

Druhý přípravný list ke sdílení ve skupinkách byl uveden básní britského korzára, mořeplavce a viceadmirála sira Francise Drake:

Vyrušuj nás, Pane, když jsme se sebou příliš spokojeni,

Když se naše sny uskutečnily, protože jsme snili příliš málo,

když jsme bezpečně přistáli, protože jsme se plavili příliš blízko břehu.

Vyrušuj nás, Pane, když jsme pro přemíru vlastněných věcí,

ztratili svoji žízeň po vodách života, zamilovali jsme si život,

přestali snít o věčnosti

a ustali jsme v úsilí budovat novou zemi,

dovolili jsme zatemnění své vize nového nebe.

Vyrušuj nás, Pane, abychom se odvážněji

pouštěli na divoká moře

kde bouře ukazují na tvoje mistrovství;

když přestaneme vidět zemi,

nalezneme hvězdy.

Prosíme, abys odsunul horizonty naší naděje

a odsunul budoucnost v síle, odvaze, naději a lásce

O to prosíme ve jménu našeho Kapitána,

kterým je Ježíš Kristus

Prosba o milost modlitební přípravy ke druhému setkání skupiny byla nasměrována k tomu, abych byl schopen jmenovat věci dodávající odvahu a touhu žít dar vlastního života, pokračovat ve výstupu, následovat Ježíše. Také zde bylo důležité pojmenovat vše, co mě drží v zajetí, co mě nutí plavit se příliš blízko u břehu.

K meditaci a reflexi byly navrženy následující body

1. co mě v životě táhne, povzbuzuje, pohání k opravdové svobodě, co mi dodává odvahu a touhu žít naplno svůj život Kristova učedníka? Co dělám, sleduji nebo čtu, abych tišil svoji „žízeň po Bohu“?

Co mi brání, vězní mne, překáží mé věrnosti modlitbě, či touze po duchovním růstu?

2. Jaké jsou moje neuspořádané city, připoutání, závislosti? Kdo kromě mne o těchto skutečnostech ví? Komu jsem dovolil, aby ke mně mluvil o mých slovech a mém chování? Komu se zodpovídám ze své věrnosti jako Ježíšův učedník?

3. Jak věrný jsem svému duchovnímu růstu a modlitbě?

Odpovědi na otázky mohou probíhat v rozhovoru s Ježíšem, jako mluví přítel s přítelem. V naslouchání jeho slov o tom, že mne moc miluje.

Takováto reflexe v tichu účastníky měla připravovat na rozhovor v malých skupinkách. Ne vždy se to podařilo naplno připravit, ale skupinové sdílení v nějaké podobě na konci přednášek nás nějak vtáhlo...

Ukázalo se, že i online člověk může zažít čas spojení se sebou, s Bohem a druhými. Svým způsobem je jednodušší a méně nákladné prožívat duchovní obnovu přijímanou online. Má to, jako vše, svoje výhody i nevýhody. Kéž by se podařilo alespoň částečně v duchu ústraní probudit k životu! Je to i smyslem Ježíšova poslání: „Přišel jsem, aby měly život, a měly ho v hojnosti…“ Jan 10,10

Jeden z mnoha příběhů, které George uvedl, mluví o jedné stezce k plnosti života, na základě obrazu výstupu na horu, který v knížečce Úvahy o štěstí a lásce uvedl francouzský náboženský myslitel a vědec, geolog, paleontolog a jezuita Teilhard de Chardin. Jednou z důležitých stezek je bytí v přítomném okamžiku, přítomnost ve svém životě. Uvádím jej na závěr, aby byla možnost ochutnat kousek z našeho ústraní:

Jindřich Kotvrda

doprovázející kněz

Rád bych vyprávěl příběh o ženě jménem Sue Mosteller a o Henry Nouwenovi. Toho asi znáte díky jeho knihám a spisům. Strávil posledních deset let svého života v komunitě L’Arche Daybreak a Sue Mosteller byla členem té komunity. Přišla do Archy přede mnou a jeden čas byla vedoucí komunity Daybreak a jindy byla mezinárodní vedoucí Archy.

Je to příběh o Henrym a Sue, když Henry žil v komunitě Daybreak. Navštívili jinou velkou komunitu Archy v jiném kanadském městě a v tom městě bylo muzeum. Během návštěvy Henry řekl Sue: „V tomhle městě je muzeum a v tom muzeu je malba, obraz, který by rád viděl. Šla bys tam se mnou?“ Ona řekla: „Samozřejmě.“ Henry Nouwen toho hodně o umění věděl, zvlášť o evropském umění. Byl to opravdový znalec. Šli tam tedy, prošli první patro, a ve druhém patře on našel ten obrázek, který hledal, a Sue řekla, že to nebyl zrovna ohromující obraz, byl docela malý, ne zrovna ohromující malba. Byla to krajina a byla tam řeka a naproti řece bylo pole, na něm dva sedláci na kraji pole a velké hospodářské stavení, stodoly, stromy. Sue říká, že před obrazem byla lavička, jak to v muzeích bývá, a tak jsme se na tu lavičku posadili, asi tři metry od té malby a ona říká: „Viděla jsem řeku, viděla jsem dům, viděla jsem pole a po dvou minutách jsem byla připravená, že se půjdu podívat na jiné malby. Henry tam však seděl bez pohnutí, jen tam seděl a díval se na ten obraz tři minuty, pět minut, deset minut, a Henry tam pořád seděl a já jsem nevěděla, co mám se sebou dělat a řekla jsem mu, že nevím, na co on se dívá a řekla jsem mu, že mi to musí říci, protože nechápu, na co se dívá. Sue říká, že se k ní Henry obrátil a řekl jí: „Copak nejsi v tom obraze?“ Ona na to: „Cože?“ A Henry říká: „Já jsem v tom obraze, stojím na kraji řeky, slyším zvuky tekoucí vody, slyším ptáky na stromech, vidím rozličné odstíny barev na listech a jak se slunce opírá do domu, slyším dva sedláky, jak spolu na kraji pole mluví…“ Henry říká, že je v tom obraze a prožívá ten obraz.

Sue říká, že dostala velkou lekci a že ji to změnilo, změnilo to celý její způsob návštěvy muzeí, protože předtím si řekla, „tak to už jsem viděla,“ pak šla k dalšímu dílu, řekla si „tak to už jsem viděla,“ a šla k dalšímu... a teď se naučila jak sedět, být v obraze, prožívat jej, chápat jej a prožívat jej. Říká také, že takový posun udělala ve čtení Písma:

„Předtím jsem četla v evangeliích příběhy a podobenství, byla jsem tak trochu pozorovatelem, byla jsem v davu, poslouchala jsem a sledovala, ale nebyla jsem v příběhu, nebyla jsem v příběhu. Naučila jsem se od Henryho, jak se mám do příběhu položit, příběh prožívat, příběh zakoušet se vším všudy...“

Takže pro nás, kdo chceme byt plně naživu, je Henryho otázka úžasnou otázkou: „Jsme ve svém životě? Jsme pozorní vůči tomu, co se v každé chvíli děje? Nebo jen tak každý den proběhneme a rozplácneme se na konci dne na pohovku a řekneme: „Bohu díky, už je to za mnou,“ chvíli si můžu oddechnout... Stal se náš život každodenní rutinou? Já žiji ve Francii a Francouzi říkají (rytmicky): „Métro, boulot, dodo, métro, boulot, dodo…“ rýmuje se to. Métro je podzemní dráha, boulot je práce, zaměstnání a dodo znamená spánek, takže metro, práce, spánek, metro, práce, spánek… Musíme přerušit rutinu a musíme se dostat do našeho života a udělat to tak, jako bychom vystupovali na horu, abychom se drželi Teilhard de Chardinova obrazu, musíme jít po určitých stezkách a první stezkou je stezka uvědomění, pozornosti, být pozorný vůči okamžiku…