Dopis od Jeana Vaniera

Říjen 2018

90 let! Bože, sotva tomu můžu uvěřit. Toužím vykřičet svoje díky! Nejprve Bohu, který je zdrojem mého života. Byl jsem chudým Božím děťátkem od první chvíle svého života, skrytý v lůně mé matky. Byla to chvíle mé prvotní nevinnosti před všemi mými reakcemi strachu, agrese a zvláště viny, které se rodí, když je zraněna tato prvotní nevinnost.

Zvlášť děkuji své mámě a tátovi. Aby se vyhnula nedonošení a nebezpečí mé ztráty, musela moje ubohá matka strávit přinejmenším tři měsíce v malém hotelu v Paříži, daleko od mého táty pracujícího ve Švýcarsku. Izolací hodně trpěla. A nakonec se uskutečnilo moje narození, a pak narození mého křesťanského života skrze křest. Ano, díky, moji rodiče! 

Děkuji vám, členové mé komunity Archy v Trosly a děkuji Christine McGrievy, naší vedoucí. Moje devadesátiny jsme oslavili velmi dobře. Bylo to nádherné, radostné, slavnostní a plné modlitby. Začali jsme Eucharistií slavenou dlouholetým přítelem Archy, biskupem Geradem Daucourtem. Po mši jsme se setkali na úžasný aperitiv s celou komunitou a přáteli, většinou z různých konců Francie, a s některými z ještě větší dálky.

Velká oslava byla odpoledne. Animovala ji Hoda Sharkey a Hazel Bradley s písněmi a scénkami, které připomínaly hlavní momenty mého příběhu.

Frédéric Dethouy mě úžasně mimicky napodoboval v důležitých fázích mého života: vstup do námořnictva a pak můj odchod kvůli následování Ježíše a narození malé komunity Archy. Pantomimicky napodobil tu chvíli, kdy jsem si sundal vázanku a oblékl modrou bundu. Pak následovaly různé fáze vývoje Archy: ekumenismus díky Steve a Anne Newroth, kteří zakládali Archu v Torontu, zakládání v Indii s Gabrielle Einsle a objev naší mezináboženské skutečnosti.

Kousek po kousku jsme si uvědomili to, co nám řekl jeden kardinál v Římě: „Vy v Arše jste dosáhli koperníkovské revoluce. Doposud se říkávalo, že musíme dělat dobro pro chudé, vy ale v Arše říkáte, že právě chudí pro vás konají dobro!“ Možná dnes, bych řekl, že jsou to nejen lidé s postižením, ale všichni ti, kdo byli pokořováni a odsunováni stranou, ti nás proměňují, pokud vstoupíme do vztahu k nim.

Archa vyrostla, stejně tak nádherné společenství Víry a Světla a rozvíjejí se po celém světě. Víra a Světlo se narodila během pouti do Lurd v roce 1971, díky Marie Helene Mathieu, která slyšela bolestnou a naléhavou žádost rodičů Loica Profita. Když byli na pouti v Lurdech, nebyli v hotelích přijati kvůli Loicovi a jeho bratru Tadée, oba měli vážná postižení. S Marií Heléne jsme se rozhodli něco udělat. Tak se zrodil nápad pouti pro lidi s postižením, jejich rodiče a přátele. 

Důvodem šíření našich komunit Archy a Víry a světla je v první řadě výkřik tolika lidí s postižením na celém světě. Tento výkřik je výzvou: „Miluješ mě?“ Je to výkřik mnoha pokořených a zranitelných lidí, kteří se cítí osamělí a opuštění a kteří hledají autentické, jednoduché setkání; je to výkřik, který se v našem světě neustále rozeznívá.

Takto naše společenství chtějí znovu vplést lidstvo do jednoty, kde každý člověk, nejslabší i nejsilnější může nalézt svoje pravé místo, a kde už není rozdělení a oddělení.

Takto se rodí nové a univerzální lidství v naději, že padnou zdi, strachy a arogance, aby udělaly místo písni lásky a všeobecného bratrství.

Ano, moje narozeninová oslava devadesátin byla opravdu dobou k díkůvzdání. Děkuji každému z vás osobně, děkuji každé komunitě Archy, Víry a světla a mnoha dalším, za vaše přání a modlitby, které mě budou doprovázet v následujících letech. Vím, že na mě čekají nové slabosti, nové formy chudoby a nové ztráty. Bude to sestup k tomu, co je podstatné, co je ve mně nejskrytější, hlubší než všechny části úspěchu a stínu uvnitř mě. To bude vše, co zbude, když vše ostatní odejde. Moje nahá osoba, prvotní nevinnost očekávající svoje setkání s Bohem. Děkuji vám za vaše modlitby, které mě provázejí při sestupu do tohoto pokladu, nejhlubší části mé bytosti.

A teď zprávy o mých srpnových prázdninách, a co se událo od mého posledního dopisu.

Na začátku srpna

Léto se vyznačovalo pálivým sluncem, zářivým sluncem, oslňujícím sluncem… vlna veder mezi 30 a 38 stupni po celé Francii. Unikl jsem do komunity Archy v Ambleteuse blízko Anglického kanálu, kde byla teplota kolem 23 stupňů. Odile Ceyrac i já jsme byli ubytovaní v maličkém domku otce Davida Wilsona a byli jsme vřele přivítání od Michele Dormal.

Pokojný čas, procházky kolem moře, pláže, ráj pro děti a rodiny. Večer zapadalo slunce velmi pomalu a skromně za horizont moře, a ustupovalo noci. A hle, měsíc byl skryt na druhé straně země: měsíc tak něžný, tak skromný, odrážející světlo toho, které je větší než on. Jsme tak malí před vesmírem se všemi hvězdami, sluncem a měsícem, na nichž záleží pozemský život. Víte, že každý rok toto velké slunce ztrácí něco ze svého žáru a svého světla? Jednou, po mnoha miliardách let vyhasne úplně. Jednou měl vesmír svůj počátek, a jednou skončí. Vše je tak velké a tak malé. Pro nás, lidské bytosti, je zde také počátek a konec. Je tu chvíle oplodnění v lůně našich matek a pak jednou naše smrt. A jako zdroj všeho je zde Bůh, tak veliký a současně tak malý a pokorný tváří v tvář naší svobodě.

Otec David byl knězem našeho společenství v Ambleteuse více než 30 let. Nyní má 80 let a ve stavu zvláštní slabosti, někdy trochu ztracený. Žije dnes v bezpečném domově pro seniory. Sestoupil do této slabosti vstupem do ducha dětství, Božího dětství, přítomnosti Ježíše jemného a pokorného. Abyste mohli vstoupit do Božího království, království lásky, musíte se stát takovými. Všichni jsme zrozeni ve slabosti a konec našeho života je návratem ke slabosti, závislosti, potřeby něžnosti a ochrany. Stávání se slabým dává našemu lidství nejhlubší smysl. Otec David prožívá tuto bolestnou slabost, ovšem s velkým úsměvem pokoje a lásky.

Pak kolem 16. srpna

Po svěžím moři jsem v klášteře Orval v modlitbě s mnichy. Vlna horka ustoupila a vlaštovky navrácené zpátky z Afriky znovu začaly píseň života. V tomto klášteře se cítím doma: ráj pokoje a ticha. Mniši, bratři které znám už více než 30 let, se neustále modlí za Archu a za náš svět; hledají neustále cestu jak lidem pomoci zacházet se strachem, který uzamyká jednotlivce, skupiny, země do nich samých a brání svobodě srdce. Včera večer se měsíc vrátil ze své cesty kolem země, zářivé světlo, je tak pokorný a něžný, dodává nám odvahu k důvěře. Je tak nádherný, že bych s ním chtěl mluvit a naslouchat mu.

Zpět v Trosly začátkem září

Z Orvalu jsem přijel do jihozápadní Francie do rodiny Odile. S ní jsem navštívil jeskyně v Lascaux. Byla to mimořádná návštěva, hodně mne dojala, otevřela moje srdce, mysl i ducha. Jeskyně byly objeveny náhodou v roce 1945, byl tam místní mladík a jeho pes honil zajíce. Zajíc utekl do díry, pes zvětšil díru a větší díra ukázala vstup do jeskyně. Tato jeskyně vedla do další jeskyně a ta ještě do další.

Byly objeveny mimořádné kresby na zdi - koně, sobi, bizoni, leopardi, a jiných zvířat. Vědci studující tyto kresby zjistili, že tyto jeskyně jsou staré asi 20 tisíc let. Ano, 20 tisíc let! Tyto malby byly kresleny muži a ženami velice lidskými a s mimořádnou moudrostí. V těchto jeskyních jsem oněměl před těmito malbami a v přítomnosti určitých symbolů, kterým člověk nerozumí.

Byl čas, kdy lidský život na naší zemi začal a přijde čas, kdy dojde na konec. Mezi těmito dvěma body vyrůstají civilizace a společnosti, náboženství, lidské skupiny tak různorodé, každá ukazuje nějakou stránku lidské krásy. Dnes jsme v období kdy je tolik strachů a současně naděje. Archa, Víra a světlo a tolik jiných společenství a skupin plachtí na tomto velkém oceánu lidství a nabízejí cestu k pokoji a jednotě.

Po dnech oslav mých narozenin v Trosly jsem se vrátil k pokojným dnům s rány věnovanými modlitbě, četbě Bible a jiných knih. Pomáhají mi a podporují mě Odile, členové La Ferme a Widad Bisher. Každý den aspoň 30 minut chodím, abych udržoval svoje nohy ve formě. Později odpoledne se setkávám s lidmi. Někdy dělám 4 minutová videa, abych předal to, co jsem se v Arše za ta léta naučil. Prožívám čas pokoje. Rád bych prožíval každou chvíli v lásce bez jiných plánů. Očekávat to, co mi Bůh a křehkost na této cestě dolů dá. 

Rozloučím se s vámi až do dalšího dopisu, znovu vám děkuji za vaše přání a modlitby a prosím o odpuštění, pokud jsem někoho během těch let zranil.

Jean